„Transsibiřská masakrárna“

„Transsibiřská masakrárna“

Knihu o Race Across America jsem končil se slovy: „Moje rodina, kamarádi a fanoušci, ano i ty, kdo čteš tuhle knihu, jste mi darovali tolik skvělý energie, že by byla škoda vypustit ji někam do éteru. Uchovávám ji v srdci a doufám, že ji jednou budu zase moct pustit do noh při nějaký pořádný ultrapakárně a pomůže mi na cestě vpřed za naším společným snem.“

Není tajemstvím, že další bláznovina je na obzoru. Společný sen Ultra Paka Racing Teamu, fanoušků a všech, kdo nás podporují, má tentokrát podobu nejdelšího etapového závodu světa Red Bull Trans-Siberian Extreme vedoucího z Moskvy do Vladivostoku. Jeho vzdálenost 9100 kilometrů slibuje pro všechny příznivce hodně dlouhou zábavu. I já se dvěma supportery – Jardou a Tádou si to užijeme dosyta. Kořením nového příběhu je fakt, že do cíle tohoto pekla dorazilo jen 9 lidí z 26 účastníků a zatím se na start nepostavil žádný Čech. No vida – role pro packého blázna jak vyšitá. Začal jsem samozřejmě i trénovat a jezdil počasí nepočasí, až mě 5. ledna vyškolil led a v nemalé rychlosti jsem s sebou říznul tvrdě o asfalt. Nevím, zda každý delší ultramaraton musí být vykoupen nějakým železem v mém těle a prasklou helmou, každopádně to skončilo operací a třemi dráty v kosti za malíčkem na ruce. Mnozí mě s úsměvem podezírají, že to dělám naschvál, aby ten příběh zase byl dramatický. Myslím, že s ohledem na epičnost samotného závodu to rozhodně není třeba. Samozřejmě, že nejsem až takový pako, abych podstupoval záměrně nějakou sebedestrukci. Nicméně musím uznat dvě věci – pro tréninkovou přípravu to je opět na prd, ale jako námět pro kapitolu v knize takový bourák není vůbec špatný. Ano, i kniha bude a už ji klapu, momentálně jednou rukou, naštěstí tou míň levou. Tešme se, co nám ten společný příběh přinese. Pokud projedeme cílem ve Vadivostoku a oslavíme to zase doma na Pace, bude to opět takový malý zázrak a velká radost!

comments powered by Disqus