Ohlédnutí za RAAM očima fotografa (Tády / Traga.cz)

Ohlédnutí za RAAM očima fotografa (Tády / Traga.cz)

[: dan]
 
Výslovnost anglického slovíčka „hotovo“ je příznačná ke jménu nového ultracyklistického hrdiny Dana Polmana.
Myslím, že s tím hrdinou jsem to nepřehnal a ani jsem nezapomněl na slovíčko „českého“, protože Dan rozvířil i mezinárodní vody a svým výkonem nováčka na trati i jeho finální show s koženou bundou v legínách s lebkami při průjezdu cílem po zadním kole bylo další palivo pro pozitivní reakce na jeho závod.
Vezmu to ale od začátku. Původně jsem chtěl psát pravidelné články o průběhu závodu, aby těch pár fandů z Nové Paky mělo trochu přehled, jak se Danovi daří. Hned na startu ale Danův brácha Martin přišel s myšlenkou dělat živé přenosy na facebook. Okamžitě se strhla lavina sledovanosti napříč republikou a já pochopil, že hlavní médium, naštěstí pro všechny, nebude moje psaní, ale natáčení toho, co se děje kolem mě.

Přesto mám v sobě stále potřebu pár svých pohledů a zážitků sdělit světu jinak než pohledem dokumentárního kameramana. To pro mě byla trochu nečekaná zkušenost a byť kvalita přenosu po moderátorské stránce začala hluboko pod nulou a v cíli nebyla o moc výš, věřím, že to mělo svůj smysl. Vedle mojí nové role dokumentaristy – kameramana amatéra byl můj hlavní úkol dokumentarista – fotograf profesionál. Pár fotek už jsem za život udělal, ale i tak to byla pro mě velká neznámá, protože poprvé v životě na mě fotografovaný objekt nečekal a nepřizpůsoboval se mně, a ve finále jel i „kurevsky“ rychle, což mi trochu dělalo čáru přes moje dosavadní zkušenosti.
Takže když jsem si vyhlídnul nějakou scénu, která by se mi líbila vyfotografovat, měl jsem zaprvé jen několik málo minut na přípravu scény (kompozice, blesky, nastavení fotoaparátu), než závodník smázne náš náskok, a zadruhé jsem následně měl jedinej pokus fotku udělat správně.
Ze začátku mě po každé nepovedené fotce, nebylo jich moc, uklidňovalo, že před sebou máme dalších pár tisíc kilometrů. Dalším nepříjemným faktorem byl fakt, že jsme jeli ze západu na východ a tím pádem jsem měl při západu slunce, kdy je světlo na focení nejzajímavější, Dana vždy ve stínu a musel jsem tak skoro vždy používat externí blesky. Tento fakt mi ale ve finále zvednul fyzičku a taky schopnost pohybu v jakémkoliv terénu v žabkách.
No abych uzavřel tohle ubrečené fotografické okénko, každá fotka byla vydřená a v podstatě jsem podal nemenší sportovní výkon než Dan.

Ostatní koně v naší profesionální stáji, až na pár výjimek, měli už pár závodů za sebou. Ať už jako jezdci nebo členové podpůrného týmu.
Nejzkušenější dvojku tvořil Danův brácha Martin se „sportovním ředitelem“ Jardou Šulcem. Ti měli na starost veškerou technickou, navigační a spediční část a jakožto nejzodpovědnější se střídali v řízení doprovodného auta, které jelo neustále za Danem. Pokud by auto řídil někdo jiný z týmu, hrozilo, že by Dana zajel, ztratil nebo vůbec nenašel.
Další dvojičku tvořil David Horáček s Alešem Sekotem, jakožto skvělí kuchaři, strávili celou dobu v karavanu v kuchyni a díky zkušenostem, co už také měli s Danem, se starali, aby měl závodník neustále navařeno a namícháno, co potřeboval k maximálnímu výkonu. Když bylo potřeba, kluci usedli i za volant pojízdné kuchyně, což bylo vždy dobré podpořit dobrým navigátorem, obzvláště v případě Axla, kterej si s sebou přivezl papírovej autoatlas Ameriky z minulého století, kdy ještě jako mladík jezdil po státech stopem. I to ale patřilo k jeho doprovodné funkci kulturního referenta, kterej se staral o morálku posádky, a tak bylo furt čemu se smát. David zase k pozici kuchaře ještě získal pozici číšníka, jelikož byl z nás nejzkušenější restauratér a neustále kmital po palubě naší mateřské lodi a roznášel za jízdy sendviče a kolu s ledem jako opravdový profesionál. Hned ze začátku jsem jeho schopnosti pohybu vzadu v kuchyni trochu prověřil, když jsem přehlídnul nad ránem stopku a David zažil na několik sekund stav beztíže. Takže Davide, ještě jednou sorry jako.
Pak tu byli dva týmoví nováčci. Prvním z nich byl Jiří Hledík, zkušený ultracyklista v pozici vedoucího týmu, protože měl s tímto závodem, jako jediný z nás, osobní zkušenost a jako nejstarší člen týmu působil nejmoudřeji, a tak jsme ho vysílali na jednání s organizátorem. Zároveň měl na starosti veškerou statistiku a dodržování závodních pravidel a s Axlem se dělil ještě o post maséra.
Druhý z nich byl Milan Novotný, který zastával pozici servismana kol a ve volných chvílích řidiče karavanu. Milánek vzal svou roli důkladně a všechna Danova kola si už v Čechách vzal do parády za asistence Pavla Fitipaldi Polmana nejstaršího, dosavadního servisáka UPRT týmu a nejrychlejšího karavanisty v Evropě, jehož štafetu se občas Míla snažil převzít v USA se vším všudy.
Poslední pomyslnou dvojičku jsem tvořil já a kameraman Petr Ňůmen Novák jakožto mediální krysy. Ňůmen s Danem už taky natočil pěknou řadu pakáren, takže ten věděl poměrně dobře, do čeho jde, a krom točení zastával dobře i funkci navigátora v doprovodným autě. My dva jsme se hodně střídali v autech, takže jsme si ani moc nelezli do záběrů a střídání fungovalo i při dobíjení baterek v karavanu. Celkově mi tahle spolupráce vyhovovala, takže ještě zpětně, díky kolego.

Vnitřek aut bychom tedy měli, ale to, co se dělo za plechy aut tam venku, bylo samozřejmě mnohem zajímavější nežli parta zpocenejch chlápků. Krajina, kterou šlapalo to pako dnem i nocí, byla nadherná, rozmanitá a stran politiky a jiných předsudků, který jsou občas pravdivý, je Amerika fakt krásná země. V Arizoně jsem poprvé viděl obrovské kaktusy jako z komixu, co vypadají jako kovboj s rukama nad hlavou vzdávající se indiánům. V Utahu jsme ochutnali měřítko obrovských skal v Monument Valley, kde nás zastihla písečná bouře. Z vyprahlé pouště jsme byli během chvilky v zelených horách Colorada, v serpentýnách nad hranicí tří tisíc metrů a za pár hodin už zase na nekonečných rovinách v Kansasu. Vše, co jsme viděli, dosahovalo takových rozměrů, že se s tím musel člověk chvíli srovnávat, jako třeba obrovské chovy krav, tísnících se sice na obrovské ploše, ale v tak velkém počtu, že by člověk mezi nimi neprotlačil ani kolo. Nekonečné vedení elektrických kabelů a po sto kilometrech rovné silnice pravotočivá zatáčka uprostřed ničeho.
Co pro mě bylo ale ještě více ohromující než posádka doprovodných vozidel i nádherná krajina za oknem byl rozhodně Danův výkon. Sledovat po celou dobu, v různých situacích, s jakým klidem a trpělivostí se vyrovnával s nástrahami, které jsme mu buď my, nebo matka příroda kladli do cesty, bylo hodně inspirující. Jediný, kdo dokázal Dana vyvést z míry, byl organizátor, to pak lítala helma vzduchem a bylo lepší nechat lva v karavanu samotného. Navzdory velkému počtu podnětů ze strany organizátora ale byly tyto chvilky opravdu ojedinělé.

Po celou dobu závodu měli zkušení harcovníci v našem týmu strach, aby nepřišla nějaká závažná krize, kterými si Dan na předešlých závodech musel projít. Díky zažitým krizím ale získal zkušenosti a tenhle závod v Americe projel jako nůž slaným máslem. To je teda můj pohled na věc a na ten Danův si musíme ještě počkat, než dopíše svoje paměti anebo dotočí film.
Když na to kouknu zpětně, tak se Danovi podařilo dát dohromady celkem solidní partu amatérů, co fungovala asi trochu odlišněji než ostatní týmy na startovní listině, ale její výkonost to jedině posilovalo a po dvou týdnech úzkého soužití jsme se v Annapolis loučili stále jako dobří kamarádi bez nějakých známek ponorky.
Byly i momenty, kdy k sehranosti týmu přispěla i teta náhoda, například když jeden z řidičů karavanu špatně určil time station a s Danem jsme se potkali až o několik kilometrů později, což už byl Dan tak nasranej, že u nás ani nezastavil a profrčel kolem připravenýho pit stopu dál bez zastávky jako splašenej mustang, což se záhy ukázalo jako dobrá taktika a od týhle chvíle už jsme zastávky buď nedělali, anebo je zkracovali na minimum. Další týmové štěstí nastalo v závěrečné fázi závodu někde kolem třetí ráno, když Dan trpěl velkým spánkovým deficitem a ve 40kilometrové rychlosti to poslal na dálnici díky mikrospánku do svodidel. To byla natolik závažná situace, ze které Dan naštěstí vyvázl zdráv, že kdyby místo mě a Martina seděl v doprovodným vozidle zodpovědný sportovní ředitel Jarda, možná by Dana svázal do kufru a do Marylandu ho dovezl v autě, což by samozřejmě znamenalo diskvalifikaci.
Synchronicita, kterou tým ždímal do poslední kapky, nám s Martinem přála i v samotném závěru, kdy se nám povedl taktický majstrštyk, ale to už nechám a nebudu zde prozrazovat všechny trumfy, aby něco zbylo do Danovy knihy, kterou už má rozepsanou od začátků příprav, a vzhledem ke všem okolnostem cítím, že to bude slušnej americkej příběh.
 

comments powered by Disqus