V dnešní době mi někteří řidiči připadaj, jako by žili v počítačový hře. Jen tak ze srandy ošplouchnout cyklistu ostřikovačema… Proč ne? Jednoduchý to je jako výstřel ve střílečce – zmáčkneš tlačítko a libuješ si, jak jsi toho nebožáka dostal. Mozek na chvíli vypne fakt, že jsi zamindrákovaná nula a vyšle naopak slastný signál, který ti říká: „Jsi frajer, jsi hrdina, kámo! Dostal jsi ho, byl úplně bezbrannej. Koukej, jak si otírá xicht, trefils ho, dobře ty!“ Jenomže tenhle „hrdina“ neví, jaký to je, když se směs obsahující alkohol a další látky, které mají rozleptávat vše živé, dostane do očí. Na chvíli vás to může i oslepit, což je na silnici otázka života a smrti. A proč to píšu? Protože se mi 7. 7. 2020 přihodilo tohle:
Valím po silnici ze Dvora Králové směrem na Jaroměř a z nenadání se vedle mě objeví fialový Hyundai. Dostávám dávku z ostřikovačů, za oknem civí nějaká mladá holka, víc nevnímám. Bohužel pár kapek směsi si to namířilo za brýle a do levého oka to byla trefa do černého. Můj otáčkoměr v tu chvíli vyletěl zase do červeného. Rozjel jsem spurt. Vše se totiž událo asi čtyři sta metrů před křižovatkou s hlavním tahem Trutnov – Jaroměř. Náš „hrdina“ měl smůlu, že zrovna musel dávat přednost. Takže jsem mu zastavil před autem a začal se na něj upřeně dívat. On začal couvat a následně na to šlápnul. Kdybych neuhnul předním kolem, asi by mě sejmul podruhý, ale tentokrát zbraní většího kalibru. Stih jsem mu alespoň tretrou kopnout do zadních dveří. Obracím se a zlost pouštím do pedálů. Letím směrem na Jaroměř. Potom za mnou pořád troubí auta. Říkám si, proč sakra, to se dnes všichni zbláznili? Ne, blázen tu je jeden a pořád ten samej! Jede totiž za mnou. Že by mě chtěl dát do huby? No, uvidíme… Myslel jsem si, že jsem ready na jakoukoliv konfrontaci – i fyzickou, když na to přijde. Ale to, co následovalo, mě fakt překvapilo. Po asi třech minutách jízdy s Hyundaiem za zadkem se z protisměru přiřítilo rozblikaný policejní auto a najelo přímo proti mně do odstavného pruhu stylem, že jsem to sotva dobrzdil před tím speciálním nárazníkem na odhazování aut. Vyskočili dva policajti ve vestách, s bouchačkama při ruce a vlítli ke mně, jako bych před chvílí vyhodil půlku Dvora Králové do luftu. V klidu jsem jim popsal, co se stalo. Přesně podle pravdy. Žádný kalkul. Vedle vystoupili i dva mladí lidé, patrně manželé, jejichž největší pýchou společného soužití je nový vůz nižší střední třídy. Kdyby měli děti (lepší asi kdyby k tomu nedošlo, ale to předbíhám), vnímali by vše z jiné perspektivy.
Policajtům začali říkat, že si zrovna museli ostříknout sklo a že já jim pak kopnul do dveří a poškodil lak nového auta. To že ubrali plyn a cákli na mě záměrně, jsme věfěli všichni tři „účastníci“. Mezitím přijeli jiní policajti a vyměnili se, protože tohle byla asi dopravka. Mě dostal na starost takovej pokérovanej sympaťák, který přesně věděl, o co se jedná. Soudím, že na mém místě by ve svém volném čase reagoval úplně stejně. Řekl mi, že auto je dle majitele poškozený. Poprosil jsem ho, jestli můžeme jít k těm dveřím. Byla tam bílá čmouha od syntetické kůže tretry. Říkám mu, že to je na vrchu, že se to dá normálně otřít. On mi dává za pravdu. A tak po tom přejedu prstem a dle očekávání se objevuje netknutý lak. Jeho kolega naopak stranil svým dvěma ovečkám. Paní začala řvát, že to poškrábu ještě víc a on na mě zařval, ať jdu okamžitě od toho vozidla. Byla to hysterka, jak se patří. Ovívala si obličej rukama a pořád něco mlela o šoku a taky o tom, že jí utíká mzda, že nestudovala pět let vysokou školu, aby tady stála na krajnici. V duchu jsem ocenil její smysl pro humor, i když mi bylo jasný, že právě vyřčený vtip ji i přes její vzdělání nedošel. V klidu jí říkám, že to bylo její rozhodnutí brát čas nám všem a zaměstnávat policii naprostými banalitami. Nesouhlasí, já jsem strůjce všeho zla. Budiž. Tuhle paní nemá cenu brát vážně, natož s ní něco řešit. Přestává pro mě existovat.
Zkusím teda toho kluka, i když to asi bude taky dost ztracenej případ. Porosil jsem „mého“ policajta, jestli by bylo možný pokusit se o nějaký vyjednávání sním. OK, jde se na věc: „Měl jste někdy v očích vodu do ostřikovačů?“ Nic, mlčí. „Hele, já bych to viděl tak, že vy jste udělal klukovinu, která je fakt za hranou, a já na to následně reagoval. Jako sportovec to vidím na remízu jedna – jedna. Mám papírový kapesník a vodu, takže tu čmouhu setřu za dvě sekundy. Můžeme se takhle domluvit?“ Odpověď dostávám robotickým hlasem „Ne, nemůžeme, poškodil jste nám auto a já ho nechám opravit v autorizovaném servisu, abychom nepřišli o záruku. Víc se s vámi nebudu bavit.“ Neměl ani koule na to podívat se mi do očí.
V nestřeženým okamžiku jsem ještě jednou přejel tu čmouhu palcem a zase kus z ní zmizel. Policajt mě ale chyt za ruku a odvedl od auta. Následně ten, co byl na mé straně, vše vyfotil. Byl jsem rád, že tam ty přerušené kousky od mých prstů jsou – je to jasný důkaz toho, že nic poškozeno nebylo. auto bylo pouze ušpiněný. Ale dvojice milující svého korejského novorozence nadevše se rozhodla pro cestu směřující do horoucích pekel, kde mě pěkně usmažej.
Bohužel, policie jim nejspíš musela jít na ruku. Myslel jsem, že moje nabídka, že tu čáru otřu kapesníkem, s nimi něco udělá a třeba mi to dovolí. Ale pomáhalo se především těm, kdo je na mě zavolal, a chránilo se auto. Takový je můj pocit. Pokud policii neznalostí postupů křivdím, omlouvám se.
Každopádně když mladý pár odjel, bylo mi řečeno, že bude zahájeno správní řízení ve věci poškození cizího majetku a že bude po mně vyžadovaná pokuta a pak i úhrada za opravu. Ten pokérovanej policajt mi dal za pravdu, když jsem mu naznačil, že takhle vypadá srážka s blbcem. Doslova mi řekl, že se na mě holt chtěj povozit.
Když jsem odjížděl z místa činu, převládaly ve mně dvě emoce. Naštvanost, že jsem ztratil hodinu tréninku a vděk. Za to, jak mě rodiče vychovali a díky tomu nejsem lidská svině.
Kdybych byl trapnej performér jako pan řidič a jeho choť, mohl bych:
- tvrdit, že čmouha je od toho, jak do mě najížděl,
- nechat se odvézt do nemocnice s tím, že vidím dvojmo a strašně mě pálí oči,
- vše zapřít a tvrdit, že jsem nic neudělal,
- vymyslet tisíc a jednu pohádku.
Jenomže životem se snažím procházet v duchu hesla „s pravdou nejdál dojdeš.“ Tak uvidíme, kam až mě tahle cesta v této úplně zbytečný „kauze“ zavede a jak to bude skřípat, až se soukolí příslušných orgánů roztočí. Dám vědět, držte palce.