Objet trasu Tour de France 2025 včetně transferů mezi etapami představovalo nezapomenutelnou jízdu úžasnou krajinou a malebnými městy. Projekt jsem uskutečnil i na počest odvážných účastníků prvních ročníků TdF, kdy byly etapy běžně přes 400 km dlouhé a jednalo se tak o ultracyklistiku bez podpory. Abych dal Ultra Tour i závodní grády, vystartoval jsem ve stejný okamžik jako profesionální peloton (prohodil jsem pořadí prvních 3 etap, abych se jim vyhnul) a pokusil se být v Paříži dříve, což se nakonec povedlo. Závod s neúprosným časem jsem vyhrál o více než 3 dny. Místy jsem si pískal, jindy zase sprostě křičel do vichru a deště. Ale o tom všem se rozepíšu v knize. Řečí čísel to vypadalo takto:
21 etap TdF + 20 přejezdů
Celkem: 6013 km / 86 226 m převýšení
Čas v cíli: 19 dní a 7 hodin
Průměrně za den: 311 km / více než 4000 m převýšení / 3 h spánku.
Odkazy na YouTube kanál:
SESTŘIHY VSTUPŮ Z ULTRA TOUR NA ČT SPORT (53 min)
PŘEDSTAVENÍ KOMPLETNÍHO VYBAVENÍ (27 min)
Odkazy na:
ROZHOVORY, PODCASTY A DALŠÍ VÝSTUPY V MÉDIÍCH.
Pokud chcete vědět něco víc, než vše shrnu v knize, pak si můžete přečíst rozhovor pro novopacký měsíčník ACHÁT, který se mnou udělal legendární novopacký sportovec Míla Pour. (A úplně dole mrknout na pár fotek.)
Jak tě to vůbec napadlo?
Myšlenka, že bych objel nějakou z grand tours ultramaratónským stylem - ať už s doprovodem, nebo bez podpory - mě napadla někdy po Race Across America. Ale mezi tím jsem měl mnoho jiných plánů a snů, které byly prioritnější. Nicméně myšlenky, že si jednou Tour de France včetně transferů zajedu, jsem se nevzdával. Letos to zase po letech vyšlo, že Tour vedla pouze na území Francie. Nebyl žádný Grand Départ ze vzdáleného zahraničí, a tak jsem zbystřil, že letos se nabízí šance tenhle projekt vytáhnout ze šuplíku. Navíc jsem zjistil, že bude horský dojezd na Mont Ventoux. A to tak trochu rozhodlo, protože na tenhle ikonický vrchol jsem vždycky toužil vyjet. Stejně tak jsem nikdy nebyl na legendárním Tourmaletu v Pyrenejích a sedlech v Centrálním masivu... Lákadel začalo být hodně. Neodolal jsem a pustil se do plánování Ultra Tour.
Všimli si tvoji jízdy i lidé, v místech kudy jsi projížděl?
Ano. Tím, jak jsem jel dva a pak i tři dny před profesionálním pelotonem, byl jsem v kontaktu s lidmi, kteří chystali výzdobu svých domů, plotů nebo vesnic jako takových. Případně stavěli nejrůznější šílenosti na polích, které pak vidíme na záběrech z vrtulníku. S domácími jsem občas prohodil pár slov. Oni tou Tour všichni tak žili, že mě to neskutečně nabíjelo. Na vlastní oči jsem poznal, co pro ně tento závod znamená. Jeho přínos pro společnost je obrovský. Najednou se neřeší nic jiného než Tour, lidi to spojuje a všichni jsou šťastní. Trochu jim to závidím, protože v Čechách nic takového nemáme. Občas se k podobnému stavu přiblížíme, když se hraje MS v hokeji a pokud možno u nás. Tour je to opravdu svátek a ne jen sportovní… Taky mi fandili fanoušci kempující vedle trasy, kteří kvůli místu musí právě dva až tři dny před etapou vyjet s obytným autem, aby měli dobré místo. Takže jsem třeba potkal fanoušky v Centrálním masivu, potom jsme si mávali na nějakém pyrenejském sedle, a když mě potkali v Alpách, křičeli na mě, že to snad jedu celý. Já jen odpověděl, že jasně že jo. Občas si na mě testovali i nejrůznější megafony, zvonce a jiná „povzbuzovadla“. Prostě jsme všichni žili Tour a užívali si to! Křičeli na sebe, mávali si, plácali si… A to úplně nejvíc samozřejmě bylo setkání s českými fanoušky. Jelikož jsem vezl tracker a lidé mohli sledovat s poměrně velkou přesností moji jízdu na mapě na internetu, objevili se Češi na trase a povzbudili mě. Vidět českou vlajku bylo něco úžasného. Na start mě odvezl dodávkou Sklepák s Honzíkem z našeho UPRT Týmu. Dva dny jsme strávili ve Valenciennes, odkud startovala 3. etapa, což byla moje první. (Abych mohl odstartovat ve stejný čas jako profíci, musel jsem prohodit pořadí prvních třech etap.) Ve Valenciennes se k nám přidali i Trágovci, takže jsme vytvořili údernou „Ultra Paka Racing Team“ jednotku. Po dvou fajn společných dnech mě všichni doprovodili na start a zafandili mi do prvních metrů. To ale nebyl zdaleka poslední kontakt s Pačáky. Na Mount Ventoux vyrazili Léňa, Fíla a Jarda Šulcovi. Jarda se mnou absolvoval celou etapu, Fíla závěr stoupání k vrcholu. Na Col de la Loze mě zase překvapil Jarda Ticháček, ten se objevoval na trase průběžně a pak mě odvezl z Paříže domů, což byla velká pomoc. Na nejdelším přejezdu projektu (485 km mezi předposlední a poslední 21. etapou) mě zase po ránu doprovodili na kolech kluci z packého oddílu BAKAKO – Michal Polák a Martin Fikar. Jedním slovem – nezapomenutelné!
Popiš stručně svoji Ultra Tour, celková trasa, některá známá města, nejvyšší a nejnižší bod cesty.
Začnu odzadu. Nejvyšší bod letošní Tour de France bylo zmíněné Col de la Loze (2304 m). Nejníže jsem byl jednotky metrů nad mořem u Atlantiku, k němuž mě dovedly čtyři etapy v úvodním týdnu. Z těch nejkrásnějších měst, co jsem viděl, bych asi jmenoval ty v Normandii a Bretani: Lille, Dunkerque, Amiens, Rouen, Caen, Vitré, Laval a Chinon. Těch krásných měst a přírodních krás jsem viděl neuvěřitelné množství a určitě je rozvedu v připravované knize. Historické, kulturní i přírodní bohatství Francie je v mých očích zase o kus větší. A k té trase… Francii jsem i díky přejezdům mezi etapami skutečně objel celou dokola. Trasu TdF 2025 i s transfery mezi všemi 21 etapami se mi podařilo ujet za 19 dní a 7 hodin, což byl čas nad moje očekávání. A to i přes po většinu času nepříznivé počasí. Celková porce km byla 6 013 kilometrů. Denně jsem tedy urazil v průměru 311 kilometrů a překonal více než 4000 m převýšení. Jelikož jsem do toho i hodně pracoval na videích pro film a vstupy do ČT, dále fotil do knihy a pro přednášky a také namlouval zážitky a fakta na diktafon, nebylo moc času na spánek. Abych stihl do Paříže přijet před celým tím obřím spektáklem Tour de France spojeným i s uzavírkami silnic, musel jsem poctivě šlapat a hrnou to k cíli. Tudíž nebylo moc času na spánek. V průměru denně to dalo necelé tři hoďky.
Co jsi říkal na přivítání v Jírových sadech?
Jedno slovo mě napadá hned – radost. To, co mi Pačáci zase připravili, je něco ojedinělého a pro mě osobně velmi cenného. Lidé mi svojí účastí dali najevo, že je baví, co dělám a že mi drží palce. A to je to nejkrásnější, co sportovce může po návratu domů čekat. Mimo jiné jsem jim řekl, že na Champs-Élysées byl konec trasy, ale cíl projektu Ultra Tour je v Jírových sadech v Nové Pace. Rád bych na tomto místě poděkoval mé rodině, všem mým kamarádům a také zástupcům města, včetně pana starosty a místostarosty za to, že celou akci připravili od zázemí až po program, kterého se zúčastnil i skvělý muzikant Honza Křížek. O tom jsem nevěděl a bylo to velké překvápko, když se přidal na pódiu k packému punkrockerovi Pýcovi. No, byla to jízda a jsem za to odpoledne a večer opravdu vděčný!
Jaké byly tvoje nejlepší a nejhorší zážitky z cesty?
Nejlepší jsem asi už jmenoval – byla to ta setkání s lidmi. Největší spektákl předvedli tři kluci, kteří si říkají „Slečínky v růžovém“. Borci v růžových kloboucích odpálili i růžovou světlici, mávvali českou vlajkou a před alpským stoupáním mě pisilnili i plzínkou. Čeští fandové na trase byli fakt pecka! Kdybych měl ještě jmenovat jeden hodně silný zážitek, tak to byl okamžik, kdy jsem spatřil Eiffelovu věž. Před odjezdem se mě totiž ptala mladší dcera, zda uvidím Eiffelovku, a pokud ano, ať ji vyfotím. Hned jsem ji vyfotil a poslal Sárince fotku s komentářem, že jsem na to nezapomněl. Vybavil se mi její hlas, jak mi to říkala. No, byl jsem naměkko a nikdy na ten moment nezapomenu.
Nejhorší zážitky byly spojené s okamžiky, kdy mě sejmulo špatné počasí. Bylo to častěji, než bych čekal, natož si přál. Za těch 19 dní na trase byly možná tři dny, že bylo příjemně. Jinak byly často velké bouřky, zima, déšť, nebo naopak zase brutální vedra. Ale ty mě tolik nevadily. To spíš deště a zima… Začalo to už v Normandii, kde sice člověk jede v rovinatějším terénu a nebojuje s tím, že by jel tři čtvrtě hodiny z kopce dolů, což je v takovém počasí peklo. Ale na druhou stranu do toho vstoupil vítr. Do deště hodně foukalo a větrem se mi voda dostala i pod goretexovou bundu. V Pyrenejích se pak ještě ochladilo a řešil jsem tak, jak se dostat z horských sedel dolů. To je ve finále nejtěžší disciplína a člověk se těší, až pojede zase do kopce, přestane se klepat a třeba se i ohřeje. Jenomže pak, když se neohřeje už ani jízdou do kopce, tak to je průšvih. Nepomůže nic jiného, než najít teplo někde v restauraci, a tam se prolít několika čaji a kafem. Jednou mě taky při ujíždění bouřce postihl už asi pátý defekt. Zrovna v blbý čas na blbém místě. Dostal jsem hroznou čočku od krup a průtrže. A jednou jsem musel v bouřce, kdy blesky práskaly opravdu hodně blízko, doslova zdrhnout k někomu na zahradu pod střechu terasy. Jenomže na mě vyběhl vlčák. Hlavou mi problesklo jen, že místo blesku mě sejme naštvaný zvíře. Ale vyklubal se z něj psí kamarád, sám totálně vystresovaný ze silných ran a hřmění. Byl rád za společnost. Alpy byly obtížné právě kvůli bouřkám. Kapky mě pak doprovázely tu slabě tu silněji až do Paříže.
Za jak dlouho po ukončení Ultra Tour jsi byl opět ve fyzické pohodě?
Asi celkem brzy. Protože týden po dojezdu jsem se zúčastnil Maratonu Podkrkonoším v Lázních Bělohrad a 93 km dlouhou trasu jsem zajel v solidní formě. Jelo to! Jediné, s čím bojuju a bude to na dýl, je necitlivost v prstech na rukou. Stovky hodin držení řídítek ve špatném počasí, chladu a větru se na nich celkem podepsalo.
A jak se daří dobročinné sbírce spojené s Ultra Tour?
Skvěle a také nad očekávání. Pro nadaci Pomozte dětem, Hospic Duha a Domeček plný koleček už dobří lidé nastřádali před 400 tisíc korun! Sbírku protáhnu. Dosáhnout hranice půl milionu by bylo úžasný – něco zcela nad očekávání.
