Byla to akce na poslední chvíli. Záměr nominovat se na MS v Dánsku (1. 9. 2024) jsem nosil v hlavě už od konce sezóny 2023, ale nechával vše tak nějak plynout a „vyhnít“. Při hledání termínů na letošní sezónu jsem zjistil, že některé nominační závody mi nebudou vůbec vyhovovat. Do toho za mnou přišly moje holky s nápadem, že bychom mohli o jarních prázdninách vyrazit poprvé někam na jih. Koukl jsem do kalendáře světové série a objevil nominační závod v Portugalsku, který startoval v neděli 3. 3. 2024. Do startu zbývalo pouhých 12 dní…
Hodně věcí stálo proti – zrovna jsem ležel s nějakou virózou, takže tréninkové manko bylo jisté a ve vzduchu visela otázka, zda se z nemoci do závodu vůbec vylížu. Termín byl doslova šibeniční. Šárka musela ještě v pátek učit, takže náš let do Portugalska připadal na sobotu, tedy necelý den před startem, který byl v neděli v 9 hodin ráno. Nevím, kde se ve mně vzala ta drzost, ale zaplatil jsem startovné, letenky, ubytování a půjčení auta. Holky byly šťastné, že prozkoumají jednu z nejexotičtějších zemí Evropy, ale já šel spát s nezvykle těžkým svědomím. Když jsem se ráno probudil s bolestí v krku, rýmou a kašlem, nadával jsem si do úplných idiotů, co mě to zase napadlo. Ale už nebylo cesty zpět. Vstal jsem z postele, podíval se do zrcadla a řekl si „Teď už nemůžeš bejt nemocnej, vole!“ Psychika v tomto ohledu funguje opravdu dobře. Druhý den jsem jel na první hodně volný trénink.
Přesun do Portugalska byl fičák se vším všudy. Cesta autem do Prahy, odbavení včetně krabice s kolem, let ukončený hodně divokým přistáním na lisabonské ranveji bičované vichrem od oceánu, půjčení auta, do něhož musím narvat krabici s kolem, 200 km přejezd do městečka Montemor-o-Velho, prezence v kanceláři závodu, přejezd do hotelu ve městečku Maiorca, sestavení kola, večeře, příprava věcí na ranní závod a pár hodin spánku…
Pelton čítající přes 1300 účastníků byl rozdělený do koridorů podle věkových kategorií. Takže jsem stál už hodně vzadu. Dvě minuty před startem začalo pršet a objevila se velká duha, což bylo na závodě organizovaném UCI symbolické. Po startovním výstřelu jsem pozoroval, jak stovky cyklistů na čele už dosahují závratné rychlosti, zatímco náš koridor se ani nehnul. Zvláštní pocit, na který nejsem zvyklý. O co pozvolnější byl rozjezd, o to větší peklo se rozpoutalo po pár stovkách metrů. Rychle a zběsile! Tak by se dala popsat následná jízda, kdy všichni rychlejší zezadu chtěli co nejdříve dojet dopředu do hlavního pelotonu. Znamenalo to kličkovat mezi mladšími a o dost pomalejšími jezdci z předních koridorů, dobře se orientovat v ostrých zatáčkách, na kruhácích a neustále nastupovat. Brzda, plyn, pořád plnej… Znalost trasy byla obrovskou výhodou, kterou jsem bohužel kvůli příletu na posledních chvíli nemohl disponovat. Tahle přestřelka trvala 30 kiláků až do historického městečka Coimbra, ve kterém jsem se na chvíli stal součástí první skupiny. Ale hned za městem se vlétlo do prvního delšího stoupání. Stíhací jízda i nemoc před odletem mě stály příliš mnoho sil, abych „uvisel“. Ještě na horizontu jsem se pokoušel dostat se do této skupiny, ale marně, svěsil jsem nohy a hlava mi padla mezi ramena. Sjezd na mokru jsem s ohledem na své zdraví a klidný průběh dovolené s holkama jel hodně opatrně.
Procedil jsem se na konec druhé skupiny, v níž se následně dobře spolupracovalo a podařilo se nám v údolí vedoucí skupinu sjet. Nejtěžší stoupání závodu, do kterého jsme najeli na 70. kilometru, už oddělilo ty nejrychlejší definitivně. Od této chvíle jsem si závod hodně protrpěl. Vůbec jsem se nemohl dostat do tepů a držel se zuby nehty druhého balíku, abych z něho nevypadl. Často jsem tam byl jako na žvýkačce a nepomohl si ani ve sjezdech na mokrých kluzkých silnicích, protože jsem bral za brzdu více, než mám ve zvyku.
Ve druhé skupině jsem to domlátil až do rovinatého dojezdu v cílovém Montemor-o-Velho. Tušil jsem, že nominační hranice na MS (prvních 25% v každé kategorii), by měla klapnout. Také jsem věděl, že minimálně pět jezdců z mé kategorie zůstalo členy vedoucího pelotonu, takže ani o umístění více méně tolik nejde. Spurtu jsem se tedy účastnil s větší opatrností, abych se nedostal do nějaké loktovačky či pádu. Nakonec jsem projel cílovou páskou 148 km dlouhého závodu 66. celkově a 11. v kategorii. Výsledek na první pohled nic moc, ale v mezinárodní nabité konkurenci a po nemoci to nebylo zase tak marné. Jelikož v mé kategorii závod dokončilo 88 závodníků, limit pro MS byl splněn a to byl hlavní cíl.
Závod skončil a mohla začít dovolená plná krásných cílů – UNESCO univerzitní město Coimbra, pobřeží divokého Atlantiku včetně kultovního Nazaré, kde surfaři sjíždějí největší vlny světa, a hlavní město Lisabon… Risk vyšel a nakonec rozhodnutí do toho všeho jít bylo víc než dobré. Tahle portugalská rychlovka měla grády!
