Jarda "Nóža" a Luky Jisl se pro nás stavují a po těžkém loučení s blízkými si to ve dvě ráno míříme směr Ruzyně. Takže sbohem Pako! Na Kumburském újezdě do tmy svítí výstražný trojúhelník, před kterým stál kamión. Do pravého úhlu k němu na vedleší silnici je další náklaďák. Sakra, nějaká bouračka, nebo co?! Problesklo mi hlavou. Pak se ze tmy vynoří siluety lidí a je slyšet zvuky. Ty bláho, to je nějaká demostrace! Říkal jsem si. Ale demonstrovat někde na kraji Paky v tuhle hodinu? A proti čemu? Jedině, že by to byli nějací pomatený pacifisti a protestovali proti té raketě, kterou tam Pýca hrdě vystavuje jako jeden z exponátů své muniční sbírky.
A pak mi to docvaká, vidím transparent s nápisem „Dan byciklu vládne, v USA to zvládne!“. To jsou... To jsou kamarádi, fanoušci! Jarda, který o všem samozřejmě ví, zastavuje, za námi pak i Lukáš s Makem a Jardou. Klepou se mi nohy, nevím, zda se mi to zdá, nebo to je opravdu tak. Dav lidí fandí, auta troubí, do toho hraje Bicycle Race od Queen... Klekám si před ně, dostali mě opravdu na kolena. Ta obrovská energie, kterou mi tito lidé přišli předat, mě doslova zašlapala do asfaltu. Neskutečný! Vidím samé známé tváře, většina z nich se se mnou už loučila včetně lidí, se kterými jsme se viděli na Ježkově statku před pár hodinami, ale také Marcelka, vedle které stojí... Jo! To jsou moje holky! Takže se ještě jednou můžeme pohladit a rozloučit se ve veselejší atmosféře. Všichni kolem si užívají skvělé atmosféry „UPRT kotle“. S každým si podávám ruku, upřímně děkuju a... Nemám slov. Ona to opravdu demonstrace byla. Demonstrace síly našeho fanklubu a potvrzení faktu, že na RAAM rozhodně nejrychlejší nebudeme, ale prvenství v soutěži o nejlepší fanouškovskou základnu je předem jasné. Na tomto místě bych rád poděkoval Alešovi Tryznovi, který celou akcičku zpunktoval a každému, kdo se jí v pokročilé noční hodině zúčastnil a já si s ním při takové nádherné a nezapomenutelné atmosféře mohl podat ruku. Tohle byl teda pořádný zážeh motoru, síla, z níž budu čerpat v amerických pouštích, nekonečných pláních i vysokých horách. Takový tah by mi záviděla i ta Pýcova raketa, u které celý ten noční sen proběhl. Uf... Paráda!
Další cesta na západní pobřeží USA byla dlouhá a v porovnání s výše uvedeným nudná. Nechtěným zpestřením se staly problémy s vízi malého Nikoli. Gábi s ním musela nakonec zůstat v Praze a s námi odletěl jen Táda... Pak mega krátký let do Amstru a ultradlouhý do Los Angeles. Amíci nás nechali k pasové kontrole postupovat jako dobytek na porážku v nekonečné frontě. Posouvali jsme se šnečím tempem přes dvě hoďky. (Navíc bez možnosti záchodu nebo osvěžení alespoň hltem vody). Takže první dojem na mě USA udělaly fakt ohromnej... Ale pak už jen samá pozitiva, půjčení auta proběhlo v pohodě, stejně tak přesun do naší pouštní oázy Borrego Springs. Tam jsme po dvou probdělých nocích konečně usnuli v posteli našeho bungalovu. Druhý den jsem se na vyjížďce poprvé seznámil s místním pouštním klimatem. Co vám budu povídat, vedro jako prase! Ale krajina hodně osobitá a zajímavá. Teď se tu budeme pomalu ale jistě aklimatizovat před startem... Během nákupu jsme taky potkali závoďáka z Indie. Ten si zlomil klíční kost po návratu z tréninku, když sestupoval z kola. RAAM pro něj skončil a poletí domů. Uvědomil jsem si, že ten timing mé zlomeniny by mohl být mnohem horší... Je to ale bojovník a už řeší účast na RAAM v roce 2020.
Držte palce, zdravíme z Borrego Springs!
