Nevěřil jsem vlastním očím... Děkujeme, fanoušci!

Nevěřil jsem vlastním očím... Děkujeme, fanoušci!

Nevěřil jsem vlastním očím

Vytrvalostní sportovní výkony spojené s nedostatkem spánku a velkou zátěží organismu bývají často spojené s různými přeludy a halucinacemi. Jsou to vskutku extrémní situace, které do jisté míry omezují sportovce a ovlivňují jeho sportovní výkon. Mnohem náročnější je pak s takovým člověkem komunikovat z pozice parťáka, spolulezce či člena doprovodného týmu. Vysvětlit mu, ať své kolo neprodává a že se jeho doprovodný tým proti němu nespiknul, že jede ultramaraton a bylo by dobré, aby pokračoval, musí být opravdový oříšek. Příběhů o halucinacích jsem v rozhovorech a knížkách od horolezců, vytrvalostních běžců a cyklistů slyšel mnoho. Často se skutečně jednalo o stavy paranoii, kdy si dotyční mysleli, že je někdo pronásleduje, dokonce využívá k pašování drog nebo že organizátoři naschvál přehodili značení trasy a závodníky posílají opačným směrem, než je cíl. Ty zábavnější a méně vážné stavy zase produkují nejrůznější přeludy v podobě fanoušků podél trati, již zemřelých lidí, kteří si chtějí pokecat, nebo nejrůznějších sci-fi postav včetně mimozemšťanů.

Ultravytrvalostní sportovci jsou zkrátka pacienti a kapitola sama pro sebe. Baví mě být součástí této sebranky zdravých šílenců. I přes velké krize, jaké jsem prožil v závodech Glocknerman a Race Around Austria, se mi ale halucinace či nějaké paranoidní stavy vyhýbaly. Před letošním vrcholem mého ultravytrvalostního snažení, kterým byl 4940 kilometrů dlouhý non-stop závod napříč severoamerickým kontinentem „Race Across America“, mi bylo zkušenějšími maratonci naznačeno, že tentokrát to přijde. Pravda, během závodu jsem viděl neskutečné věci: hořící les na obou stranách silnice, sesuv půdy ve sjezdu z Wolf Creek Passu (3309 m), výbuch transformátoru v silném větru, písečnou bouři, kroupy velké jako cvrnkací kuličky, odlesk krajiny v tetelícím se vzduchu, nabouraná auta, řidiče, který během jízdy udělal hodiny, předjel nás pozadu a koukal přímo na nás, všude přítomná živá a především pak od aut zmasakrovaná zvířata, včetně jejich urvaných končetin i hlav... Docela silná káva. Jenomže to vše byla realita, žádný přelud.

Spal jsem v průměru ani ne dvě hodiny denně, což nahrávalo tomu, že za jedenáct dní závodu „něco“ přijde. Ano, v jednu chvíli jsem byl na vážkách. To když vedle mě po dálnici před Flagstaffem stáhlo černé auto okýnko a v něm byla hlava kamaráda Kýni, se kterým jsem celé mládí vymetal novopacké hospody a i teď spolu pár piv za rok vypijeme. Jen mi řekl: „Tak šlapej, ty hovaďáku!“ Za volantem seděl další kamarád, spolužák z gymplu Jirka. Pak na to šlápli a odjeli. Ještě jednou počkali a zamávali, pak jsem je viděl zase až na Pace. Zdravili se i s kluky z doprovodného auta, takže i setkání třetího druhu v Arizonské poušti byla pravda!

Nakonec až návrat z USA domů přinesl okamžiky, kdy jsem si nebyl jistý, zda se nejedná o nějaký přelud, nebo se jen neprobudím z krásného snu. Začalo to na letišti, kam přijelo několik lidí po vlastní ose (kromě fanoušků z Novopacka i Tomáš Navrátil, druhý Čech, jež dokončil RAAM!) a také banda, která neváhala přijet rovnou autobusem. To jsem ještě nějak pobral. Ale když na začátku Nové Paky zastavily autobus desítky cyklistů s číslem 623 na řídítkách, promnul jsem si oči a skutečně si nebyl jistý, zda se teprve teď nehlásí spánkový deficit v kombinaci s konzumací piv během jízdy z Prahy. Vystoupil jsem z autobusu, kde na mě kromě davu známých tváří čekal i můj „hospodský bike“ jménem Finky (samozřejmě s číslem 623 na řídítkách) a byl jsem seznámen s tím, že RAAM ještě neskončil, že mě čeká jízda do poslední time station. Začala krátká, ovšem nejkrásnější jízda na kole v mém životě! Původně jsme měli jet na Ježkův statek, ale nakonec mě doprovodné auto nasměřovalo na náměstí.

Z dálky vidím hlavu na hlavě, dokonce i lidmi obsypanou kašnu a Mariánský sloup. To už mi fakt hlava nebere! V závodě jsem cítil, že nás směrem k východnímu pobřeží USA žene mnoho lidí, ale že většina z nich nám přijde vzdát hold na náměstí, jsem netušil. I kluci z doprovodného týmu nechápou a na pódiu se při hudební kulise Iron Maiden jen nevěřícně koukáme jeden po druhém a zíráme na dav, který zaplnil náměstí do posledního místa. Samozřejmě že si tato akce žádala organizaci v přísném utajení před námi. Velkou práci odvedla především moje manželka a nejbližší kamarádi. Rozesílali maily, rozdávali a lepili letáky... Programem, který výrazně zpestřily čtyři dámy (učitelky ZŠ – toho času kované metalistky), jež mi předaly vysvědčení s vtipným komentářem, provázel kamarád a moderátor Mechy. Toho odpoledne vznikla pro mě do dnešní doby neuvěřitelná akce, při níž vygradovala společná radost nás a fanoušků. Stále ji vnímám jako sen a tajně doufám, že mě i v budoucnu budou doprovázet situace, které mi jako přelud připadají, a jsem šťastný za to, že jsou skutečností. Fanoušci, kamarádi, Pačáci, díky za celý náš Ultra Paka Racing Team. Teprve doma jsme díky vám mohli zažít tu nejsilnější esenci RAAM 2019, proti které byl průjezd cílovou bránou slabým odvarem!

VIDEO z náměstí v Nové Pace (0:52)

VIDEO - poděkování fanouškům (4:38)

FOTOGRAFIE (autoři: Jan Šmákal, Martin Urbanec, Zdeněk Kudrnáč a Martin Pospíšil):

comments powered by Disqus