Legendy cyklistiky ve Staré Pace + ultrapako...

Legendy cyklistiky ve Staré Pace  + ultrapako...

O prvním březnovém víkendu se při příležitosti životních jubileí cyklistických legend – bratrů Jaroslava (80) a Jiřího (70) Kvapilových, rodáků ze Staré Paky, uskutečnilo povedené slavnostní odpoledne. Celou akci zpunktoval můj kamarád Radim Karel a přední „Kvapilolog“ pan Ladislav Dvorský, nechyběl na ní ani pan starosta Jan Herber a sportovní komentátor Petr Vichnar v roli moderátora. V sálu obecního úřadu ve Staré Pace se sešla mimořádně vzácná skvadra bývalých špičkových sportovců, za nimiž zůstaly mimořádně úspěšné a zajímavé příběhy: Miloš Fišera (mistr světa v cyklokrosu), Jaroslav Antoš (několikanásobný mistr ČSSR v cyklokrosu), Karel Kodejška (mistr světa v letech na lyžích), v neposlední řadě také oslavenec Jiří Kvapil (mistr ČSSR a účastník čtyř MS v cyklokrosu). Jaroslava Kvapila (trojnásobný vítěz závodu Praha – Karlovy Vary – Praha a dvojnásobný mistr Švédska v silniční cyklistice) zastupovala jeho dcera. No a mezi tyhle mistry a zasloužilé sportovce pozvali taky ultrapako... Připadal jsem si mezi nimi až nepatřičně, ale na druhou stranu se mi tímto pozváním dostalo patrně druhé největší pocty (po přivítání Pačáky po RAAM 2019 na náměstí) v historii mého „cyklosnažení“.
Zmíněné legendy, velmi sympatičtí borci, a také bezva publikum vytvořily skvělou atmosféru. Jsem vděčný za to, že jsem u toho mohl být, zúčastnit se i zajímavé debaty a vrátit se ve vzpomínkách zmíněných pánů o několik desítek let nazpět. Hltal jsem povídání o tom, jak se jezdilo společně vlaky na závody, jak postupně kluci přistupovali a plnili vagón, který následně bavili svými vtipy. To dnes už neznáme. V současné době je běžný dojet si někam autem a lidi „bavit“ příspěvky na sociálních sítích. Tenkrát se prosazoval mnohem více týmový duch, který dostává stále větší nakládačku od sociálních sítí.
Zdá se však, že cyklistika je pořád stejná. Je to krásný sport, ale vyžaduje hodně pevnou vůli a obrovské tréninkové nasazení. Ano, často krutě bolí. Ale radost na cílové pásce je zkrátka kouzelná věc, která nás vábí a přitahuje na závody. Nicméně jednu věc měla generace Kvapilů a spol. přeci jen jinak. Měli soupeře i mimo závodní tratě. Byl jím režim, který jim dost často házel klacky pod kola a oni je museli přeskakovat nebo objíždět. Oba bratři odešli do Švédska. Jaroslav tam zůstal, Jirka využil slibu, že ho soudruzi nebudou popotahovat, když se vrátí. Využil „žolíka“ a vrátil se. Jenomže sliby od komoušů mají stálost asi jako aprílový počasí. Když se jim to hodí, využijou slabého místa a bodnou do něj. Byl to režim srabů. No považte – tak například měl Jirka Kvapil při vyhlašování vystoupat na nejvyšší stupínek a místo toho byl donucen jít na dopingovou kontrolu, aby o svých pět minut vydřený slávy přišel. Dnes se tomu chlapi smějou a já s nimi. Zároveň však cítím vděk, že jsem tu dobu zažil jen krátce.
Při debatě padla otázka i na zranění. V soutěž o „největší motovidlo“ jsem se svými dvěma zlomeninami vyhrál. Vítězství jsem urval ve spurtu, protože obě nehody končící nějakým tím kovem v mým těle jsem absolvoval v posledních osmi měsících (po čtyřiceti letech klidu před bouřemi). Ostatní, například několikanásobný mistr ČSSR pan Antoš (toho času osmdesátník) neměl ani jednu zlomeninu! Jirka Kvapil a Miloš Fišera „nakoupili“ každý po jedné zlomenině.
Tak jako většina diskusí v Čechách, i tato skončila u piva. Všichni pánové do jednoho se shodli, že nejlepším ionťákem je pivo. Čekalo se na mě... Člověka, který závodí v době reklam zvěstujících zázračnost speciálních nápojů, energetických gelů, proteinových tyčinek a všemožných doplňků stravy... Kdo mě znáte, tak dobře víte, že jsem dal všem za pravdu. Ano, pivko je – zvlášť při dlouhých závodech – to nejlepší do žaludku. Tak na zdraví!

comments powered by Disqus