Cesta z města

Cesta z města

První březnový den roku 2021 byla v České republice zavedena do té doby nejtvrdší omezení v důsledku koronavirové pandemie, která postupně vyústila v přeplněnost nemocnic. Statistiky počtu nakažených a zemřelých byly v porovnání se světem, ale i bezprostředně sousedícími zeměmi, alarmující. Babišův (nebo spíš Prchalův) marketingový slogan z první vlny „Česká republika je best in covid.“ dostal krutě cynický patos. Právě šíření nákazy se stalo do očí bijícím důkazem toho, že nám vládnou lidi možná dobří v oblasti PR vlastní značky, nicméně mnohem slabší ve všem, od čeho tu vláda je. Slibováno bylo řízení státu podobně jako velké firmy. Můžeme se tedy ptát, kde jsou ti špičkoví manažeři, stratégové a lidi, kteří mají vize i tah na bránu? Patrně ve vedení úspěšných společností, ale ve Strakově akademii aby je člověk pohledal. Snad největším pochybením bylo naprosté přehlížení významu testování ve firmách. Přitom právě v nich docházelo k nejčastějším přenosům. Chaotická a nefunkční nařízení vedla ke vzplanutí obrovského ohně, který se vláda rozhodla s úderem prvního březnového dne hasit. Pozdě.

Náš svobodný pohyb při nákupech byl vymezen hranicemi okresu a při sportu dokonce jen katastrem obce. Třítýdenní lock down přinesl zajímavý paradox: Když si budu chtít dojet autem pro cigára do vedlejšího města a cíleně si ničit plíce, je to v pořádku. Když tam pojedu v rámci tréninku na kole a cíleně si budu zlepšovat kondičku (tudíž i imunitu), je to prohřešek hodný potrestání. Tato skutečnost ve mně vzbudila otázku, zda naše společnost nespěje pomalu, ale jistě právě pro ty plicní ventilátory.

Pro mě jako cyklistu připravujícího se na další ultramaratonskou sezónu zapůsobila zavedená opatření jako červený hadr na býka. Jezdit na silničním kole od značky „Nová Paka“ ke značce „Nová Paka“? Tři týdny? Nikdy bych si nedovolil někoho ohrozit. Například nařízení, že nesmíme trénovat ve skupinách, beru jako logické a respektuju ho. Ale aby někdo stavěl silničního cyklistu za to, že sám opustil hranici obce? Z mého pohledu zbytečná buzerace, která vede k frustraci těch, co ji mají snášet, i policistů, kteří ji jsou povinni vymáhat (ač mnoho z nich s tím vnitřně taky nesouhlasí).

Nezbývalo než oprášit staré známé pravdy. „Ve všem zlém je něco dobrého“ a „každá krize přináší příležitost“. Jako osoba samostatně výdělečně činná jsem začal fungovat prvního září 2020. Minimálně polovinu příjmů měly tvořit přednášky po celé ČR. Musel jsem jich zrušit třináct, neproběhla ani jedna. Tím, že jsem v rozhodném období nevykazoval zisk, nemám nárok na žádné státní kompenzace. Beru to ale sportovně. Na vlastní nohy jsem se postavil v tu nejblbější dobu od roku 1989. Nestěžuju si, naopak to beru jako úsměvnou životní epizodu a zkušenost. Alespoň jsem se dokopal ke zřízení e-shopu, dnes jediné možné cesty za zákazníkem. A teď ta příležitost... Nápad, jak prorazit legálně za hranice Nové Paky, mě napadl ještě v předvečer platnosti vládních nařízení. V e-shopu jsem nastavil možnost doručení zboží „cyklokurýrem“ zdarma v okruhu 40 km kolem Nové Paky. Takže jsem jezdil dál, pouze s batohem na zádech, v němž bylo zboží a faktury. Nakonec tohle řešení přineslo mnoho výhod. Nezbláznil jsem se z domácího vězení, užil si i jízdy mimo okres a kraj, což už byl velký luxus, a pozdravil se s mnoha fajn lidmi, které jsem dlouho neviděl. Zákazníci ušetřili peníze za dovoz klasickou doručovací službou a naše setkání je taky potěšilo. Příroda byla ušetřena rovněž – žádné obaly, žádné emise z přepravy. Kolik výhod by přineslo, kdybych jako ovečka jezdil od plotu k plotu v rámci Nové Paky? Za mě nula.

Cesta životem je někdy holt trochu klikatá, navíc za každým horizontem čeká nějaké překvápko. V posledním roce to je bohužel virová zásilka z Číny obestřená mnoha tajemstvími, která patrně zcela odhalená nikdy nebudou. Co se bohužel odhalilo v celé své špatnosti, je fakt, že to svinstvo zabíjí. Bohužel i naše nejbližší a známé v našem městě. Jeho zákeřnost jsem poznal i na vlastní kůži. Přesto nezměním názor v jedné věci. Je potřeba nepanikařit, „nezestádnět“, chovat se ohleduplně ke svému okolí a používat selský rozum, který bohužel chybí i v těch nejvyšších institucích, u nichž jsem začal.

Rád bych ale skončil u profesionálů na svém místě – zdravotníků. Bez nich bychom jako národ padli na kolena. Za to si zaslouží obrovský obdiv a vděk. (Mimochodem slibované finanční odměny od státu za říjen v polovině března stále nemají! Ale nevracejme se už zase na začátek.) Každý z nás by jim měl za jejich úsilí projevit vděk, protože oni jsou v této válce s virem opravdovými hrdiny.


napsáno: 15. 3. 2021

comments powered by Disqus