V sobotu 10. 11. 2018 pořádal cyklistický oddíl BAKAKO Nová Paka společný večer „Poslední šlapka“, na který mě jeho předseda Jirka Bajer pozval se slovy, že jsem pro mnoho z dětí vzorem. Večer jsem byl pak představen jako žijící legenda novopacké cyklistiky. Já za to děkuji a vážím si těchto slov, i když o takovéto roli dost vážně pochybuji.
Když pozoruji malé Pačáky, jak se nebojí jezdit tratě pro dospělé (a oželí tak třeba i medailové pozice na těch dětských), když se o malé holčičce dozvídám, že letos absolvovala 47 závodů (za sezónu jsem jich zvládl nejvíc 30), uvědomuji si, že v jejich letech jsem se s klukama honil kolem baráku a na kole se občas svezl u nás v ulici. Důležité bylo naučit se nejdříve pořádně fločit a pak jezdit po zadním. O víc nešlo. Ony na kolech závodí, mají skvělé výsledky, pravidelně trénují a chtějí to někam dotáhnout. Pokud jsem jako malý přinesl domů nějaký diplom s medailí, bylo to z Běhu Předvoje a podobných povinných akcí tehdejší organizované branné a sportovní výchovy. A to jen tehdy, když jsem si správně zavázal boty a zůstaly mi na nohách až do cíle, což se ne vždy zdařilo. Nebo jsem si před startovním výstřelem neprohlížel, jak vypadá ta pistole, ze které vyjde rána... Já si zkrátka jenom hrál a hraju si dodnes.
Mé první horské kolo jsem si koupil až ve dvaceti letech. Začal jsem a skončím na amatérské úrovni. V tomto ohledu doufám, že malí Pačáci mají vzory mezi Kreuzigery, Kulhavými, Štybary, Sagany a podobnými borci, kteří před nimi nebudou sedět s pivkem v ruce a říkat jim, že nikdy neměli trenéra ani tréninkový plán a že všechno dělají „punkově“ metodou pokus omyl. Ten večer jsem si uvědomil, že vlastně ony jsou se mnou na stejné lodi – amatéři, které cyklistika baví. Ale nikde není psáno, že začnou tento sport dělat na jiné úrovni a na mě budou vzpomínat nikoliv jako na cyklistickou legendu, ale jako na takového zvláštního samorosta, který jezdí na kole s chlupatýma nohama a občas zdolá štreky, které se „normálním“ lidem zdají šílené. Na otázku „Kdo by se jednou chtěl věnovat ultracyklistice?“ mi nikdo z nich nereagoval. Takže se zdá, že mají šanci zůstat těmi „normálními“, což je pro vstup například do profesionálních vod důležité.
Závěrem bych se rád vrátil k tomu vzoru. Pokud by na Pace v budoucnu byl byť jeden cyklista, který mi za pár let řekne, že jsem ho inspiroval k tomu, aby na kole začal jezdit a posléze závodit, budu nesmírně poctěn. K tomu mému blbnutí by to byla totiž velmi cenná přidaná hodnota. Všem malým cyklistům, ale i VŠEM DALŠÍM MALÝM SPORTOVCŮM přeji, aby pro ně byl sport vždy hlavně zábavou (ať už budou amatéři či profíci). Není totiž nic smutnějšího než utrápení sportovci, jejichž hlavním motivem není „chtít“, ale „muset“.
Zdar a sílu Danda Polman / Ultra Paka Racing Team
