Shrnutí bych začal tím nejdůležitějším a nejcennějším – všechny závody i „ultrapakárny“ jsem dokončil. A navíc bez větších následků. Pády byly, bez nich to nejde, ale naštěstí ani jeden z nich si za pár let nebudu pamatovat.
Celkem jsem připnul startovní číslo 31x. Z toho 14 závodů proběhlo na silnicích a 17 v terénu. Nejdelším závodem s ohledem na distanci byl ultramaraton 400 Ultra, na kterém se mi povedlo přidat už páté vítězství v řadě. Nejdelší, co se času týče, byl čtyřdenní etapový závod Alpentour Trophy v Rakousku, který jsem absolvoval ve dvojici se skvělým skialpinistou a bikerem Márou Foltýnem. Dojet si po jeho boku (nebo spíš za jeho zády) pro druhé místo v závodu dvojic byl jeden z TOP momentů sezóny. Naopak nejkratším závodem sezóny (i mého dosavadního cyklistického snažení) byl City Hill Climb v rakouském Salcburku. Ve sprintech (900 m / 120 v. m., max. 32%) z náměstí na nádvoří hradu Hohensalzburg jsem se prokousal až do osmičlenného finále, kde jsem bral brambory a vítězství ve veteránech. Podařilo se i několik dalších výsledků, které mě potěšily – ať už jednorázových, nebo v celkovém pořadí Jičínské cykloligy (silnice 3., MTB 2.). Zklamání – to pro mě znamená především nedojetý závod, což jsem letos naštěstí nezažil. Největším cyklistickým zážitkem byla asi nepřekvapivě 6013 km dlouhá Ultra Tour, moje vůbec druhá nejdelší ultramaratonská jízda v životě.
Moc děkuju všem, kdo jste mi drželi palce, podpořili nejen mě, ale taky sbírku na dobrou věc, která běží do 20. 12. 2025. Spešl poděkování patří všem mým sponzorům, bez nichž bych si takovou sezónu nemohl dovolit. A ten největší vděk cítím k tomu nejcennějšímu, co mám – rodině!
