Psal se rok 2002 a s kámošem Jardou, jsme se rozhodli zařadit do našeho pankovýho života maratony na horských kolech. Jelikož jsme poslouchali metal a hárd kór, nebylo vyhnutí – extrém jsme museli mít i na dvou kolech. Takže dlouhý tratě to jistily, o popový třicítky nebyl zájem. Náš závodní víkend začal tradičně v pátek večer v rokáči, kde jsme doplnili minerály rezavou vodou. Ráno před startem jsme hodili do žaludku klobásu a spláchli to vyprošťováčkem. Cíl byl jasný – dojet před odjezdem časomíry a nebýt poslední. A pořádně si to užít!
Oháknul jsem volný kraťasy, rozevlátý dres, skejtovou helmu a nesměly chybět ani potítka s lebkama, abych měl čím otírat čůrky potu, které se mi zpod blembáku řinuly v kopcích. Takhle jsme absolvovali Krkonošský maraton, tehdy startující na koupališti v Lomnici nad Popelkou, a také Podkrkonošský maraton se zázemím v kempu v Lužanech (dnes v Bělohradě). Bavilo nás to. Jednou za mnou přišel Jarda a říká: „Hele kámoš říkal, že se jezdí někde v Ádru naprosto šílenej maraton. Prej sjezdy, že se z toho po…eš. A je dlouhej. Přes kilo! Říkaj tomu Sudety nebo tak ňák.“ „Ty vole, tak tam musíme!“
Zjistili jsme, že závod se jede v září, a tak zmákneme s milými polovičkami dovolenou, a můžeme tuhle výzvu sfouknout. Že to není plápolající svíčka na dortíku, ale řádně rozjetá letlampa, díky níž nejen naše zadnice poznají středověk, jsme zjišťovali postupně z vyprávění dalších bikerů a zpráv na (tehdy se rozjíždějícím) internetu. „Hoši, hlavně si vemte co nejvíc nářadí a taky náhradní špalky…“
Odjeli jsme do Teplic nad Metují, kde jsme se pokusili vyspat v místní tělocvičně narvaný bikerama. Kdo nechrápal, tak lítal na záchod, takže spánku jsme moc nedali a ráno šli na věc. Postavili jsme se na chvost startovního koridoru, koukli na sebe a tlemili se úplně stejně, jako když jsme měli třeba poprvé skočit velký skok na snowboardu. Víte, že za tím úsměvem je taky strach. Jenomže s úsměvem jde přeci jen všechno líp, takže i zvládání stresu. Už v půlce závodu jsme si kladli otázku (dnes to píšu při vší úctě a s omluvou): „Jaký hovado vymyslelo tuhle trať?“
Do cíle jsme přijeli po osmi a čtvrt hodině ruku v ruce na 209. a 210. místě (z asi 530 účastníků) úplně hotoví, bolelo nás všechno. Bylo třeba ihned vyhledat pomoc – stánek s pivkem. A u něj jsme si teprve řekli: „Ty vole, tak to byl fakt nářez!“ Náhle se spustil proud zážitků ze závodu a taky vyjmenovávání co a jak nás bolí. Historky z tratě jsme vyprávěli dál po večerech v rokáči. Ten závod se mi vryl pod kůži a jako škvára tam zůstal. Už tenkrát mi bylo jasné, že to je výjimečná akce, která nemá u nás v Čechách obdoby.
Letos přišel ročník 2020. Taky dvě dvojky a dvě nuly, navíc osmnáct let od první účasti. Po pár letech pauzírování bylo na čase se do trasy dlouhých Sudet znovu zakousnout (tuším, že asi po sedmé). Zda jsem za těch osmnáct let dospěl, nedokážu říct. Upřímně, dost o tom pochybuju. Ale závodů na biku jsem nejen v Čechách objel fakt hromadu. Takže o jedné věci nepochybuju vůbec – Sudety jsou stále to nejvíc, co si může český biker dát. Těžká, neúprosná trasa v ojedinělé a úžasné přírodě, bezva atmosféra a odér vskutku kultovního závodu, který se koná od roku 1995.
Když jsem dokrucoval první pětistovku v závodě Race Around Czechia and Slovakia (3540 km / 36 000 m), motal jsem se zrovna okolo Teplic nad Metují. Shodou okolností jsem potkal i hlavního organizátora Sudet, Tomáše Čadu. Bylo to krátké a příjemné setkání. Jakmile jsme se rozloučili, uvědomil jsem si, že Sudety startují za nějaké čtyři týdny. Mě čekalo ještě víc než tři tisíce kiláků non stop jízdy, takže mi hlavou poměrně rychle problesklo: „No, tak takovej magor snad nejseš, abys uvažoval o Sudetech po týhle ultrapakárně.“ Opět jsem překvapil sám sebe. Jsem!
Po 7 dnech a 23 hodinách jízdy po mnohdy rozsekaných silnicích a polovině času stráveném v deštích jsem se vrátil slušně domlácený. Nejvíc to odnesly ruce, hlavně předloktí. V pravém se rozjel zánět šlach. Každý, kdo Sudety jel, vám potvrdí, že největší masakr zažívají v dlouhých strmých sjezdech právě ruce. Řídím se pravidlem „Čím ses rozbil, tím se naprav.“ Už při prvním přejezdu louky za Bišíkem mi je jasný, že to napravování bude bolet. Václava přejíždím vcelku ladně, ale při sjezdu Vodních zámků už bojuju s tím, aby mi řídítka nevylétla z rukou, respektive, abych vůbec sám sebe udržel na kole. Hvězdu jsem zase nesjel. Nerozvěsil jsem se tam jako obvykle, ale narazil rozkrokem do sedla přilepeného na břiše. Jo, bolelo to a ne jen po zbytek závodního dne. I díky tomuhle suvenýru jsem si na Sudety 2020 vzpomněl často. Jo a taky jsem začal uvažovat nad tím, že teleskopická sedlovka je asi fakt dobrá věc. Ale už mě to přešlo. Bolest i to přemýšlení.
Do cíle jsem dorazil jako vždy na Sudetech – takže utahaný, orvaný jak borůvka, ale s úsměvem na rtech a s euforií ze stoprocentní bajkovačky. Jo a taky víc než malou chutí na pivo. Objet trasu mi trvalo o tři a půl hodiny méně než v roce 2002. Startovní číslo 419, 19. celkově a 9. v kategorii. Jo a 9. 9. slavila moje dcerka narozky. To se to krásně sešlo…
Odpoledne jsem měl ještě tu čest být pozván na pódium, kde jsme s moderátorem krátili chvíle před vyhlašováním povídáním si o ultracyklistice. Sice jsem byl uvítán jako přední český ultracyklista, ale kdo mě neznal, záhy poznal, že před nimi stojí pankáč, který se kolem jen baví. Sice už nevozím skejtový ořech na hlavě, downhillové boty na nohou, rozevlátý volný dres, ani ty potítka s lebkama, ale to není nutný. Možná to je známka punku, ale ne důležitá. Sudety jsem si zase nesmírně užil. Byl to stejný nářez a koncert toho nejlepšího, co český závody nabízejí, jako tomu bylo i před těmi osmnácti lety.
Více o závodě: Redpointteam.cz/rallye-sudety
Závod byl tradičně zařazen do seriálu ČP v maratonu a nově také do seriálu Novacup.cz.
Fotografie z ročníku 2020: Tomáš Sulzbacher / Pokefoto.eu, ze startu a dojezdu: Martina Kubištová
