Dolomitica Ultra 2018 - masakr dolomitskou pilou

Dolomitica Ultra 2018 - masakr dolomitskou pilou

„Nejtěžší horská časovka na světě“ nebo „nejkopcovitější závod pod sluncem“ a další podobná hesla posílali do světa organizátoři již pátého ročníku závodu Ultracycling Dolomitica, který byl zároveň italským mistrovstvím v ultracyklistice. Samé ultra, samé nej... Takové výzvě neodolala ani moje maličkost. Na závodníky letos čekalo celkem 16 horských sedel, včetně těch nejvyšších v Dolomitech (sedm z nich má přes 2000 m!). Co sedlo, to pojem a ikona závodu Giro di Italia. Narozdíl od Gira se však nejelo na etapy, nýbrž pěkně non-stop, tak jak to mají ultramaratonci ve zvyku. 

Na závod do italského Sarmede jsem se vydal sám. Jelikož byl závod naplánován na začátek července, kdy kamarádi z doprovodného týmu měli zamluvené dovolené, a já chtěl taky šetřit peníze na další závody, rozhodl jsem se pro kategorii sólo bez podpory. Závod bez podpory má několik specifik. Člověk nese kompletní zodpovědnost na svých bedrech, musí se sám navigovat, shánět pití, jídlo, řešit oblečení, průběžné výsledky, případné poruchy... To vyžaduje samozřejmě transport nejrůznějších věcí na kole. V dolomitických sedlech je každé kilo znát, takže jakýkoliv náklad navíc notně zvyšuje spotřebu sil a snižuje rychlost... Dolů to pak jede pěkně, ale naložené kolo není zdaleka tak ovladatelné a v noci, pokud člověk za sebou nemá reflektory auta, vidí mnohem hůř, a tak brzdy raději svírá častěji. Posledním a pro mě asi nejvýznamnějším rozdílem je osamělost. Naštěstí jsem se potkával s jinými závodníky a mohl s nimi prohodit pár slov, ale s doprovodným týmem to je přeci jen o něčem jiném. 

V závodě mě jako vždy potrápil déšť, v noci a nad ránem pak zima (teplota klesala až na 3°C). I proto mezi 4. a 7. hodinou ranní přišla největší krize, protože mé tělo se klepalo jako osika a navíc žádalo přísun spánku. Vše se změnilo až s vycházejícím sluníčkem uprostřed monumentálních skalních stěn Dolomit. Závod mi ze začátku nezlehčoval ani jeden ze soupeřů, s nímž jsem se dlouho přetahoval o první místo v kategorii. Domácí závodník zvolil nečestnou taktiku, když jel oficiálně bez podpory, ale přitom na něj stále někde tajně čekalo auto. Tento závodník nakonec odstoupil z druhého místa kvůli bolestem v koleni. Docela dlouho jsem se držel jen kousek za nejrychlejšími závodníky jedoucími s doprovodným vozidlem. Přeci jen nákupy jídla a pití, stavění u studánek a zatížení kola postupně sehrály svoji roli. Ale i tak jsem dorazil do cíle v Sarmede v kvalitním čase 35 h a 38 min – tedy s pětihodinovým náskokem na druhého. Něco přes pět hodin jsem naopak ztratil na prvního muže v cíli závodu – Mattia de Marchiho, který jel s podpůrným týmem. 

Nejkrásnějším okamžikem na trati bylo pro mě setkání se dvěma přáteli z Duratecu. V jednom ze stoupání mě na chvíli doprovodil zakladatel značky Milan Duchek a dlouholetý manažer Petr Stančík, kteří sledovali on-line průběh závodu a dokázali odhadnout moji pozici. Promluvit si se známými a navíc česky byla velká vzpruha. Po překonání dalších pěti sedel to konečně přišlo – čekal mě pouze sjezd z Piancavalla (1268 m) a rovinatý dojezd do cíle. Najednou jsem zíral na placku hluboko dole přede mnou zakončenou mořskou hladinou. Zakřivení Země se každý den nevidí. Připadal jsem si jako kosmonaut. A oprávněně – vždyť jsem se svou raketou Isaac Element překonal přes šestnáct vertikálních kilometrů!

Zhruba pětadvacetikilometrový dojezd rovinatým terénem do cíle mi ještě řádně okořenily dvě průtrže. Do cíle jsem dorazil v sobotu 7. 7. 2018 před devátou hodinou večerní. Když jsem vyjel nahoru na cílovou rampu, Italové se na mě sesypali jako kobylky. On-line přenos závodu sledovala celá vesnice a oni byli hrozně moc zvědaví, kdo že to je ten típek, co jede kategorii sólo bez podpory a drží se v závodě vpředu s jezdci s podpůrnými týmy.

Sice jsem jel sám, ale přeci jen ne úplně. Věděl jsem, že v ČR závod sleduje mnoho lidí – rodina, kamarádi, známí – psali mi během závodu zprávy. Navíc jsem měl párkrát problém s navigací, a tak jsem volal domů manželce, aby podle mé polohy zjistila, zda jedu správně po trase. Telefon byla připravená zdvihnout v každou denní dobu. Takže podpora na dálku byla a veliká. Díky všem za ní!

 

Informace o závodě, výsledky:

Ultracycling Dolomitica (675 km / 16 300 m) – mistrovství Itálie v ultracyklistice, nominační závod na Race Across America (limit pro sólo jezdce 40 h)

Vítězové jednotlivých sólo kategorií v roce 2018:

s podpůrným týmem do 50 let:
Mattia de Marchi (ITA), čas 30 h a 26 min
(2. Eduard Fuchs (AT), čas 32 h a 12 min)

s podpůrným týmem nad 50 let:
Jean Marc Besson (SUI), čas 35 h a 20 min

s podpůrným týmem – ženy:
Daniela Genovesi (BRA), čas 40 h

bez podpůrného týmu:
Daniel Polman (CZE), čas 35 h a 38 min

Horská sedla, přes která závod vede:
1/ Passo della Crocetta (1127 m)
2/ Passo San Boldo (705 m)
3/ Monte Grappa (1775 m)
4/ Col Perer (1420 m)
5/ Passo Manghen (2047 m)
6/ Passo Valles (2032 m)
7/ Passo Duran (1601 m)
8/ Forcella Staulanza (1773 m)
9/ Passo Fedaia (2057 m)
10/ Passo Sella (2240 m)
11/ Passo Gardena (2136 m)
12/ Passo Valparola (2192 m)
13/ Passo Giau (2236 m)
14/ Passo Cibiana (1530 m)
15/ Passo di Sant'Osvaldo (827 m) 
16/ Piancavallo (1268 m)

Více o závodě: www.ultracyclingdolomitica.com

comments powered by Disqus