Ve dnech 30.6.-1.7. 2016 jsem si v rámci závodu Slovakiaring Ring 24 Cycling Race splnil svůj cyklistický sen, což bylo překonání 900 km za 24 hodin bez podpory na trati (rozumějte, že nemám kolem sebe další 2-3 lidi, kteří také jedou jednotlivce, ale ne na svůj výsledek, nýbrž jako podpora svého kolegy a vozí mu láhve rovnou do košíku, přivážejí jídlo, dotahují ho do balíku, na větru mu jedou špic, nebo ho před větrem chrání z boku...). Na všech závodech (na nichž jsem byl nebo je sledoval) kdy někdo dal přes 900 km, tomu tak bylo. Já ale věřil v „čistý sólo styl“ a dopadlo to. V roce 2010 jsem se na závodech ve Švýcarsku stal prvním Čechem, který překonal hranici 800 km za 24 hod. (880 km – do 1. 7. 2016 č. rekord), letos jsem vstoupil do společnosti pár lidí na světě, kteří dali přes 900 km. Celkově to bylo 911,68 km, což představuje průměrnou rychlost 38 km/h. Zároveň jsem tedy vyhrál pořadí jednotlivců a dokonce i nejrychlejší dvojice dala o okruh méně :-). Vysněný výsledek vyšel i v podmínkách, které nebyly úplně optimální. Prvních 6 hodin hodně foukalo a vůbec nefungoval balík – pole bylo natáhlé a na bočním větru musel každý makat. Po 230 km jsem měl průměrný tep 150! Nevěřil jsem, že začátek neslučitelný s ultracyklistikou ustojím... Do toho všeho vedro – hodně přes 30°C. Na trati jsou čtyři horizonty a týmy se to na nich vždy snažily roztrhat – nahoru do kopce padesátkou, dolů čtyřicítkou. Nastupovalo se i za zatáčkami... Bohužel já měl ještě další extra sprinty kvůli občerstvení. Musel jsem vysprintovat z balíku úplně na druhou stranu cílové roviny, chytnout lahev nebo jídlo do levačky a pak zase spurtovat zpět, aby mi neujel vlak, který tou dobou jel pekelně rychle. Pochopil jsem, že pokud chci být v balíku jezdců, co se střídají v rámci 2-, 4-, 6-, 8-členných týmů (a mají tak stále čerstvé nohy), musím přestat koukat na sporttester a z racionálních úvah přehodit výhybku kamsi do oblasti doufání a přání. Byl to velký risk, který ale (nejen) k mému překvapení vyšel. Na úspěchu má obrovský podíl i trojice podporovatelů na boxové zdi, která se o mě starala – můj táta Pavel, Aleš "Axl" Sekot a Petr "Ňůmen" Novák. Každý z nich nechal v těch 911 km kus svého srdce a odmakané práce. Jedná se určitě můj největší sportovní výkon v rámci 24 hodin. Jak říkal po závodě Aleš – několikrát jsem předjel i sám sebe. Vystoupil jsem na svůj cyklistický Everest a dal to bez kyslíku ;-). Ale bez té úžasné podpory trojice borců v základním táboře na konci cílové rovinky by to nešlo ani ve snu - takže ještě jednou DÍKY!